Anthem [1/?]

19. prosince 2014 v 13:10 |  Anthem
Probudila jsem se s jeho obličejem před očima a jeho jménem na rtech. Zatřásla jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala ty ocelově modré oči. Co tam sakra dělají? Komu patří?
"Dvojčata jsou nachystaná." prohlásil bez emocí Raymond, když si všiml že jsem vzhůru. Už bych ho mohla povýšit. Je v mých službách už asi dvacet let. Rekordní čas.
"Armáda?" zeptala jsem se.
"Také nachystaná."
"Výborně. Za půl hodiny vyrazíme."
"Prosím?" zeptal se zmateně Raymond.
"Co je?"
"Co je to ho... hodina?" chvíli mu trvalo, než to slovo zformuloval. Překvapeně jsem zamrkala. Raymond to neví... Odkud to vím já? Že by zatoulaná vzpomínka z těch šestnácti let na zemi?
"Sama nevím." zalhala jsem. "Jdi pryč, musím se připravit." vyhnala jsem ho ze svých komnat.
Když odešel, oblekla jsem se do brnění a zamířila k dvojčatům, spořádaně položeným na podstavci. Ani nevím, proč se jim říká dvojčata, když je každý jiný. Jeden - Inferno - je katana*, druhý - Aceren - wakizaši*. A ještě legendární, třetí dvojče, dýka tantó* Nezumi... Která se před dávnou dobou ztratila.
K třem dvojčatům se pojí legenda. Praví, že když nejmocnější vládce Anthemu získá všechny tři dvojčata, vznikne zbraň silnější než sama realita.
Opatrně jsem si vzala Dvojčata do ruk a vyndala je z obalů. Ihned mnou projela vlna energie, silná jako hněv tisíci démonů a sžírající jako Anthemská kyselina. Rozesmála jsem se.
"Ano. ANO!" s bolestí a hněvem mnou projela také vlna rozkoše. Tohle je ono... Smrtelná kombinace mečů a emocí, silnějších než cokoli jiného...
"Paní!" vpadl Raymond do mých komnat.
Trhla jsem sebou a namířila Infernem na jeho krk. Před očima mi prolétl výjev Raymondovy hlavy dopadající na zem...
"Co chceš?" zasyčela jsem na něj. Měla jsem chuť prolít krev. Bylo jedno koho, jedno jakou, prostě jsem chtěla zažít znovu ten pocit...
I přes Inferno u krku a krvechtivou paní Anthemu před sebou se Raymond ušklíbl.
"Je čas." prohlásil jednoduše.

Stála jsem před Portálem Podzemí a dívala se do jeho chřtánu. Co mě na druhé straně čeká? Ptala jsem se sama sebe a doufala, že na druhé straně najdu odpovědi aspoň na některé z otázek, kterých mám poslední dobou až příliš mnoho. Otočila jsem se a pohlédla tváří v tvář mé armádě. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem viděla aspoň pět tisíc bojechtivých vyšších démonů a kolem tisícovky nižších.
"Kdo přežije, toho povýším." Prohlásila jsem jednoduše a čekala, až utichne krvelačný křik. "Jdeme." řekla jsem, otočila se a vstoupila do Portálu.
Dopadla jsem na nohy, přidržujíc si rukama Dvojčata. Byla tma. Ohlédla jsem se za rameno, na asi padesátku démonů, kteří se pomalu zvedali na nohy. Raymond nikde.
Portály byly vždycky nespolehlivé. Do dvou dnů jsem u vás. Zaznělo mi hlavou jeho hlas. Dobře, spojení funguje i na Zemi.
"Je mi někdo schopný říct, kde jsme?" zeptala jsem se tak nahlas, aby mě všichni slyšeli.
Předstoupil přede mě jeden z vyšších démonů. Jeho zjizvený obličej zdobilo tmavě modré tetování kolem pravého oka, táhnoucího se od čela až po bradu. Každý démon má podobné. Vyšší démoni, modré, nižší šedé. Já, jako Paní Anthemu, mám červené.
Klekl si na jedno koleno a sklonil hlavu k zemi tak, abych viděla jeho týl. Ušklíbla jsem se. Hezky vychovaný, ne jako ti nižší démoni, kteří mi ani neukážou krk.
"Zvedni se." poručila jsem mu.
"Jak dobře znáte Zemi?" zeptal se mě, jakmile zvedl hlavu. Pořád klečel na koleni.
"Řekla jsem, že se máš zvednout!" vyštěkla jsem a on okamžitě poslechl. "Co myslíš? Strávila jsem tu šestnáct let." odpověděla jsem na jeho otázku.
"Jsme v Británii."
"Kde přesně?"
"Asi půl dne cesty od Londýna."
Přikývla jsem. S tou znalostí jsem lhala. Vůbec jsem neveděla, co Londýn je... Ale předpokládala jsem že je to hlavní město... Británie. Tam by mohli být Lovci, kteří by mě zavedli do hlavní základny.
"Výborně." řekla jsem mu, a pak zvýšila hlas. "Směr Londýn. Ihned."
"Ale Paní, nemůžeme do toho města jen tak..."
"A kdo tvrdil, že dojdeme AŽ do Londýna?" štěkla jsem směrem, kde se ozvala námitka.
"Budeme město obléhat. Lovci si nemohou dovolit abychom jim do Londýna napochodovali a dělali co se nám zlíbí. Půjdou nám vstříc."
"Ty a ty," ukázala jsem na dva vyšší démony, kteří už mají s bojem zkušenosti, "si vezměte každý deset démonů a půjdete po křídlech. Jakmile vydám pokyn, odříznete je od města."
Ušklíbla jsem se. "Pak už bude Londýn jenom náš."
Vyrazila jsem na cestu.
Během půl hodiny chůze se od nás oddělily dvě skupiny. Zbylo nás tu třicet.
Raymonde.
Ano, Paní? zareagoval hned, jak jsem ho zkontaktovala.
Přijď do Londýna. Do tvého příjezdu je náš.


*Pozn. autora: Katana a wakizaši jsou japonské zbraně. Společně s japonskou dýkou tantó tvoří základní výbavu samurajů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama