Prosinec 2014

Šťastný nový rok! (Y)

31. prosince 2014 v 23:50
"Tak co, jdeš?" zeptal se mě brácha asi po padesáté. Je poslední den v roce a do půlnoci zbývají asi dvě hodiny. A bratr se mě snaží už od rána přesvědčit, abych s ním šel na pařbu jeho kámoše. To tak.
"To tu budeš tvrdnout? Už třetí rok? Už ti není třináct, chlapečku." Vzal mě kolem ramen a druhou rukou mi rozcuchal vlasy.
"Jdi ode mě!" odstčil jsem ho. Ví jak nesnáším když mi cuchá vlasy a stejně to furt dělá. Zvedl se a šel ke dveřím.
"Ale nezapomeň, jak jsi..." prohlásil když odcházel, ale to už jsem se na něj vrhnul a chystal se ho uškrtit. Ani nechtějte vědět, co za historku se snažil říct. Dveře zaklaply.
"Co to?" ohlédl jsem se a zjistil, že jsem venku před barákem.
"Nemáš klíče. A to znamená, že musíš jít se mnou." prohlásil sebejistě brácha.
"Shoř v pekle!" zavrčel jsem, ale musel jsem uznat, že jinou možnost vážně nemám.
"Jasně, jasně! Tak už pojď." praštil mě do zad a vyrazili jsme.

Když jsme přišli, párty se stihla pěkně rozjet. Hudba zněla přes celé sousedství, všichni byli podnapití a polonazí. Všichni.
Sedl jsem si na pohovku a vzal si kelímek všudypřítomného punče. Vlastně to nebyl punč, ale vodka s kapkou džusu. Už jsem se chystal si udělat pohodlí, i když to přes tu hudbu moc nešlo, když si vedle mě sedl páreček který vypadal jako by chtěli sníst jeden druhého. A dost. Toto není pro mě. Zvedl jsem se a zazmířil jsem ke dveřím.
"Kampak to jdeš?" ozvalo se za mnou a někdo mě chytil za zápěstí. Otočil jsem se s tím, že tu osobu pošlu někam a odejdu, ale na poslední chvíli jsem se zasekl. Vlastně se moc nelišil od ostatních - triko dole, kelímek s vodkou v ruce, zlitej jak tágo... Ale ty oči. Modré, jako by v nich schovával nebe, a zároveň tmavé jako by v nich byl celý vesmír. Zamračil se.
"Ty se snad nebavíš?" bylo zvláštní ho pozorovat, jak se snažil mluvit normálně i přes jeho stav, a kupodivu se mu to dařilo. Zakymácel se a vylil mi pití na triko.
"Oops." prohlásil, ale netvářil se, jako by ho to extra mrzelo. Spíše jako kdyby to měl celou dobu v plánu.
"Napi se." zahuhlal a vrazil mi kelímek do ruky. Nevím proč, ale poslechl jsem ho. Jak jsem kelímek odhodil, začal mi sundávat triko. "Hej, co to.." snažil jsem se vzdorovat, ale on mi zacpal pusu. Polibkem. Co to sakra! prolétlo mi hlavou ale to už jsem mu polibky začal oplácet. To ten alkohol. Ale že by působil tak rychle? Nebo je to nečím jiným?
"Co kdybychom našli..." zavrněl mi do rtů, "trochu více soukromí?" dořekl, ale to už jsem si ho nahodil do náruče a nesl ho do horních pokojů. Nějak jsem našel volnou postel - moc jich nezbývalo - a povalil ho pod sebe.
Chvíli jsme bojovali o nadvládu, ale nakonec vyhrál on. Asi kvůli tomu, že mě zajímalo jaké to bude. Nevím. Už nevím vůbec nic. Jen to, že ho chci jako nic na světě.
Sundal jsem mu kalhoty, a on za chvíli sundal ty moje. Co to sakra dělám? Přemýšlel se, ale všechny myšlenky se mi honem rozplynuly, když se mi začal věnovat. Olizoval mi bradavku, nechal mě naslinit mu prsty a už je strkal do mě.
Za chvíli to nevydržel a vsunul ho do mě. Vykřikl jsem bolestí.
"Jemněji by to nešlo?" zaskuhral jsem, ale to už začal přirážet. Někdo venku začal odpočítávat.
"Deset!" znovu přirazil.
"Devět!" měl jsem pocit, jako bych měl vybuchnout. Slastí.
"Osm!" začal zrychlovat.
"Sedm!" posadil si mě na sebe a dal mi polibek.
"Šest!" zase začal přirážet.
"Pět!"
"Čtyři!"
"Tři!" vykřikl slastí, když dosáhl orgasmu, ale pořád pokračoval.
"Dva!"
"Jedna!" prohnul jsem se v orgasmu a svalili jsme se na postel. Ještě si ukradl jeden polibek, podíval se na mě a zcela střízlivě prohlásil: "Šťastný nový rok."

Ráno jsem se probudil jako první. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem našel svoje oblečení, ale jak jsem se do něj nasoukal a chystal se odejít, neodolal jsem a ohlédl se. Je nádhernej. Jeho delší blond vlasy jsou rozhozeny po polštáři, a i když jeho oči nejdou vidět, pořád na mě působí jeho kouzlo.
Našel jsem tužku a kousek papíru a napsal tam svoje číslo. Možná mi zavolá. Možná ne. Ať tak či tak, na tento silvestr nikdy nezapomenu.

Anthem [5/?]

31. prosince 2014 v 12:25 Anthem
Poslední co jsem cítila, bylo jako by mě někdo strčil do drtiče odpadu. Pak jsem omdlela.
Když jsem znovu nabyla vědomí, první co mi prolétlo hlavou bylo: bahno. Spousta bahna.
Otevřela jsem oči, zvedla se na lokty a rozhlédla se kolem. Zády mi projela bolest ostrá jak střep. Super. Fakt, úžasný. Jsem Prokletý ví kde, můžu se sotva hýbat a v patách mi je celá populace této zatracené planety. A jestli ještě chvíli zůstanu na jednom místě, tak mě nejspíš najdou a zabijou. A já se nemám jak bránit, protože mám sílu na změnění dvojčat tak maximálně do tupých nůžek. Co víc si přát?
Vyhrabala jsem se na nohy a začala se belhat blatem. Kam mám sakra jít? Neměla jsem sílu to řešit, šla jsem přímo za nosem.
Měla jsem pocit, jakoby cesta trvala měsíce, ale konečně jsem došla do nějakého města. Co budu dělat? Nic nemám... A jistě vím jen dvě věci: Chci zabít Mirhala, a k tomu potřebuji třetí dvojče, Nezumiho.
Začala mě strašně třeštit hlava. Co to sakra..! Podepřela jsem si čelo a zase rychle ucukla. Pálí jak rozžhavený kotel. A když už Paní Anthemu něco pálí, tak to DOOPRAVDY pálí. Co se to děje? Jako by mi někdo do hlavy strkal rozžhavené uhlíky. Chvíli jsem nemohla vůbec přemýšlet. Potom bolest pomalu a neochotně ustoupila.
Musím se někde schovat. Kdyby mě tu našel Lovec... Nebo Démon! Nevím, co je horší. Ale vydala jsem se na cestu. Tu bolest hlavy jsem dostala ještě dvakrát.
Když jsem došla do nějaké prázdné slepé uličky, svalila jsem se na zem. Najednou mě všechna síla opustila. Hlava pořád bolela, záda jsem měla jak rozžhavená Anthemská kamna a zase jsem upadla do osvobozujícího bezvědomí.

Probudila jsem se celá rozlámaná. Sesbírala jsem se ze země a protáhla. Teda, pokusila se. Zády mi projela taková bolest, že jsem se zase svalila na zem. Co budu dělat? Potřebuju někde nabrat síly. Nějaké zázemí. A potřebuju najít tu dýku, třetí dvojče, Nezumiho. A taky najít Raymonda. A ze všeho nejvíc potřebuju zabít Mirhala. Potřebuju toho tolik, a přitom nejsem schopna se ani protáhnout. Jo. Jasně. To zvládnu.
Pomalu a opatrně jsem se zvedla. Dobře, co teď potřebuji ještě víc jak zabít Mirhala je seřadit si priority. Zázemí. Potom Nezumi, zabít Mirhala a najít Raymonda. Stát se zase Paní Anthemu a postarat se o to, aby mě už nikdo takhle nesvrhl. V mysli jsem pokrčila rameny. No, aspoň se nebudu nudit.
Vyrazila jsem pryč z té uličky. Už jsem tam strávila příliš času. Stejně se mi za pochodu lépe přemýšlí.
Zázemí. Kde ho najdu? K démonům nemůžu. I kdyby tu nějací byli, hned by mě poslali za Mirhalem. A ten mě chce zabít. K lidem asi taky ne. Jak bych vysvětlila démoní tetování, co mám na čele? A jak vysvětlím... Ne. K lidem určitě ne.
Ještě je možnost, že bych našla nějakou Bránu a přesunula se na jinou planetu. Ale tam bych byla stejný štvanec jak tady. A navíc, jsou přesné doklady o tom, že Nezumi je na této planetě. A bez Nezumiho Mirhala neporazím.
Takže poslední šance jsou Lovci. To je jak z bláta do louže. U mě doslova. Budu mít štěstí, když mě nezabijou hned jak mě uvidí.
Do nosu mě praštila vůně. Tu už jsem někde cítila. Lovci. Zastavila jsem se a zavětřila. Jsou někde blízko. Ta vůně je tak koncentrovaná, že tu musí bydlet. Dobře. Rozhlédla jsem se kolem a zamířila k baráku, který byl poblíž. Jo, je to tenhle. Dneska se na mě štěstěna směje. Jestli se to tak dá vůbec nazvat. Uvidíme jak dlouho jí to vydrží. Hádám, že moc dlouho ne.
Zabušila jsem na dveře. Co jim řeknu? 'No, víte, jsem Paní Anthemu a Mirhal povstal a já teď potřebuju vaši pomoc protože všichni démoni...' ze zamyšlení me vyrušilo otevření dveří.
"Žádám o mírové jednání. Slibuji, že když budu ve vašem domě, neublížím..." začala jsem, ale zasekla jsem se když jsem ho začala vnímat. Ty oči, které jsem kdysi dávno viděla ve svém snu. Ty vlasy, černé jako havraní křídla, ten copánek, kde je dvacet jedna uzlů... Počkat, dvacet jedna? Měl jich osmnáct... A jak sakra vím zase toto?
"Catelyn." vydechl.

Předchozí díl< >Další díl

Anthem [4/?]

29. prosince 2014 v 22:30 Anthem
Někdo tam na mě čekal.
Á, Catelyn, tady jsi." řekl a otočil se ke mě čelem.
Ne. To není možné. Vždyť jsem ho..!
Pocítila jsem takový vztek jako nikdy předtím. Dvojčata na něj zareagovala. Takže je to on. "Mirhal." procedila jsem jeho jméno skrz zuby.
"Vzpomínáš si na mě. To je dobře." Dříve než to dořekl jsem přetransformovala dvojčata do katany a vrhla se na něj.
Mávl rukou. Dva vyšší démoni se na jeho pokyn pohnuli a za chvíli jsem se mohla sotva pohnout. "Klídek!" pousmál se na mě. Bylo to jako by se na mě smál had, který se mě právě chystá uštknout.
"Asi se divíš, že jsem naživu." prohlásil v klidu Mirhal a naklonil se ke mě. Plivla jsem mu do tváře.
"Víš, ne všem démonům se líbí, že jim vládne ženská." pokračoval, jako by se nic nestalo. Jen si utřel obličej do rukávu. "Po mé smrti se začali seskupovat démoni, co tě chtěli sesadit. Časem jich přibývalo, bylo jich víc a víc, až vznikl dokonalý klan, s ještě dokonalejším plánem jak tě svrhnout. A dokonce jsi jim ještě nahrála do karet, kdyý jsi chtěla tak sobecky ovládnout Zemi. Nikdo před tebou se o ni doopravdy nezajímal, uvědomuješ si to?" zavrtěl hlavou a pokračoval v sebechvále.
"A protože jsi sem dotáhla Prokletý Grál, udělala jsi to mým příznivcům ještě lehčí." zasmál se a ostatní se po chvíli přidali. "Při tvém útoku na Paříž se naskytla úžasná příležitost. Stačilo jen počkat, až se všechny jednotky v tvé moci přesunou na tuto základnu a použít Grál. Tak se všichni démoni v okolí dostali do mé moci a já mohl konečně oživnout!"
"Měl jsi zůstat mrtvej, bylo by nám všem líp." odsekla jsem a pokusila se vytrhnout. Nepovedlo se. Dvojčata ze mě vysály moc síly.
"Víš, co mě překvapilo? Že se z takové roztomilé, neškodné démoní dívčiny stala Paní Anthemu. A za tak krátkou dobu, jen pár týdnů. Ovšem, neprávem."
"Mám větší právo vést démony než všichni přede mnou, a ty to víš líp než ostatní." řekla jsem smrtelně vážně.
"Jenom proto, že jsi zabila Pána Anthemu? Že jsi zabila mě? Nenech se vysmát! Stejně bylo jen otázkou času, než tě někdo zase... Nahradí."
Toto už jsem nevydržela. Vykřikla jsem hněvem a frustrací a vytrhla se ze sevření. Démonovi nalevo jsem utla hlavu, druhýmu jsem vyvrhla střeva na zem. Pak jsem zamířila k Mirhalovi a chystala jsem se ho sekem do hrudi zabít, ale ostří dvojčat jím neškodně prošlo. Zasmál se.
"Něco ti chybí." prohlásil, jako kdybych si někde zapoměla mobil. "Kdepak máš Nezumiho?"
"Dokážu tě porazit i bez něho!" zařvala jsem a znovu sekla. Tentokrát ho zranilo, ale za chvíli byla rána pryč.
"Smiř se s tím." prohlásil a znovu udělal posunek, aby mě znehybnili. "Nemáš proti mě šanci, ne bez třetího dvojčete."
Prosekla jsem trup vyššího démona, co se na mě vrhnul. Tentokrát se nechám tak lehce chytit.
Zahalila mě vlna únavy. Už moc času nemám. "Zabte ji!" zazněl rozkaz z Mirhalových úst. Uchechtla jsem se. To mi ještě scházelo.
"Už sis uvědomil, že mě živou nedostaneš?" řekla jsem posměšně, ale byla jsem si vědoma, že jestli hned nevypadnu, bude se mnou konec.
Někdo se mě pokusil odzbrojit. Ne. Dvojčata musí zůstat u mě. Musím to udělat.
Zhluboka jsem se nadechla, vyhla se meči mířenému proti mé hlavě a přetransformovala dvojčata do malé sponky. To mě stálo poslední zbytky mých sil. Ale aspoň jsou Dvojčata v relativním bezpečí. Sepla jsem si sponkou vlasy.
Najednou jsem si byla jistá, kolik času mi zbývá. Pět sekund. Mám pět sekund, potom omdlím.
Zavrávorala jsem směrem k Bráně. Stihnu to? Musím. Tři sekundy.
Něco mě seklo do zad. Musím mu potom poděkovat, vykoupil mi trochu času. Díky té ráně jsem stihla zničit ovládání Brány. Díky té ráně jsem zvládla do ní skočit.


Anthem [3/?]

28. prosince 2014 v 19:23 Anthem
Londýn máme nadohled.
"Tak kdy už přijdou?" začínají si mezi sebou šeptat démoni kolem mě. Jen kdyby měli trochu trpělivosti...
Zavětřila jsem. "Jsou blízko." řekla jsem si spíše pro sebe. Zvedla jsem ruku a všichni jako na pokyn zastavili.
"Tak pojďte." zašeptala jsem a vytasila dvojčata, hned jak jsem uviděla první siluetu.
Zazněl pokyn k útoku.
Vše se dostalo do bojového času. Neuvěřitelně rychlý, a zároveň příjemně pomalý. Sekla jsem Infernem a hlava nejbližšího Lovce odletěla v dál. Jeho oči se na mě vyčítavě dívaly.
Už jsem se chtěla vrhnout do bojové vřavy která běsnila přede mnou, když mi kolem ucha prosvištěla šipka. Kůže na tváři se mi nepříjemně stáhla. Bronz.
"Ty vypadáš nějak jinak." prohlásila žena, která přede mě předstoupila a zasadila do kuše další šipku.
"Hmm." zamručela jsem. Konečně někdo, kdo vypadá trochu schopně.
Vrhla jsem se na ni dřív než stačila znovu vystřelit.
Sekla jsem jí oběma čepelema do krku. Uskočila, využila vzdálenosti mezi námi a vystřelila nabitou šipku.
Tím výstřelem mi dala přesně tu chvilku, kterou jsem potřebovala na přetranformování dvojčat do jednoho, obouručního meče. Zabrněla mi dlaň. Dvojčata si za transformaci vždy berou nějakou daň. Teď se ovšem zdála minimální.
Vyrazila jsem a sekla jsem ji do stehna. Pak do ruky. Už jsem ani nevnímala, kde a jak moc jsem ji zranila. Proč taky? Chci ji vidět mrtvou, Dvojčata chtějí její krev.
"Kde je?" zeptala se, když se dostala do - pro ni - bezpečné vzdálenosti.
"Kdo?"
"Váš pán. Pán Anthemu."
"Cože!?" vyjekla jsem a další sek směřovala na hrudník. Nestihla uhnout, chvíli jsem pozorovala její ruku, jak odlétá v dál.
"Odpovíš?" sykla. Svému pahýlu nevěnovala jediný pohled. Pořád na mě mířila svou kuší.
"Jak se opovažuješ..." přesunula jsem pozornost zpátky k ní. Hněv mě začínal sžírat.
"...nazvat mě chlapem!" dokončila jsem a pak mě zloba úplně pohltila.

"Hodně si zakládáš na tom, že jsi první PANÍ Anthemu, co?" zeptal se Raymond. Uplynul přesně den od bitvy u Londýna. Město je naše, svolali jsme sem všechny démony které jsme zvládli zkontaktovat a přemýšlíme, co dál.
"Stálo mě dost času zabít bývalého Pána na to, abych na to mohla být háklivá, ne? Zrovna ty by jsi to měl vědět nejlíp." Poslední větu jsem zavrčela. On jenom pokrčil rameny a pokračoval v plánování.
"Máš v plánu použít Prokladý Grál, ne?" zeptal se.
"Ano. A proto potřebujeme ovlivnit aspoň dvě třetiny této planety, aby vyhladil všechny Lovce."
"Což podle mého výzkumu znamená každé hlavní město. Kde chcete začít?" prohlásil. Líbí se mi, jak nechodí kolem horké kaše. Taky kvůli tomu se stal mým pomocníkem...
"Francie." řekla jsem s jistotou a ukázala na město s názvem Paříž. "Tentokrát nebudeme útočit zvenku, ale zevnitř - přesuneme se tam Branami."
"Jistě." odpověděl a okamžitě začal rozdávat rozkazy. Do hodiny bylo všechno nachystané.
"Tak do toho." řekla jsem si pro sebe, neobtěžujíc ostatní démony předbitevními kecy, a prošla Branou.
Hned po přesunu jsem setla hlavu Lovci, který seděl zády. Dříve než si mě někdo stihl všimnout, přetransformovala jsem dvojčata do dvou glocků a střelila po dalších dvou Lovcích. Spadla jsem na koleno. Sakra. Zapoměla jsem že střelné zbraně berou tolik energie, Dvojčata můžu přetransformovat už jen jednou, jinak bych potom nebyla schopna bojovat. Zvedla jsem se a vyrazila. A pak začala jatka.
"Raymonde, jdi nalevo." řekla jsem a vyrazila přesně na druhou stranu. Vystřelila jsem na Lovce který se objevil za rohem. Budou to tady potřebovat nově omítnout.
Prošla jsem asi deset mísností, a pak už nebyl, kdo by vzdoroval.
Západní část vyčištěna. Informoval mě Raymond. Právě v čas.
Takže stačí už jen hlavní místnost. Odpověděla jsem a vyrazila tam.
Ještě než jsem udělala druhý krok, něco mi podmetlo nohy. "Co to sakra..!" začala jsem, ale vlna energie mi odtrhla slova od úst. Co se to děje? Že by nějaká zbraň Lovců? Jestli tipuji správně, tak za chvíli začnou problémy. Vyhrabala jsem se na nohy a rychle vyrazila směrem k hlavní místnosti.
Jste v pořádku, Paní? Ozval se Raymond, ale spojení bylo pěkně mizerné.
Co se děje?
Ta vlna energie... Paralyzovala mě. Musíte jít beze mě. Dobře. Takže jsem na zbytek sama. Když to vyřadilo Raymonda, tak ostatní démoni neměli šanci.
Do těch dvoukřídlých dveří jsem vrazila bez přemýšlení.


Anthem [2/?]

20. prosince 2014 v 20:06 Anthem
Mezitím, hlavní centrála Lovců
"Athelle!" vrazili do kanceláře tři lidé zároveň.
"Pěkně popořadě." řekla osoba v křesle aniž by se otočila.
"Najednou se objevila velká koncentrace démonů v severní Americe!"
"V Asii také!"
"A asi padesát vyšších démonů útočí na Londýn!"
Osoba v křesle se prudce otočila, až dlouhé blond vlasy zavlály. Teprve tahle informace ji pořádně zaujala.
"Na Londýn?" zeptala se a probodla informátory svýma ledově modrýma očima.
"Ano, Athelle."
"Zajímavé." zajiskřilo jí v očích a znovu se otočila zády.
"Základna volá Londýn!" řekla do mikrofonu. Okamžitě zazněla odpověď.
"Hlásím démoní útok na Londýn."
"Máte povolení dělat, co uznáte za vhodné."
"Pošlete nám posily." ozvalo se z reproduktoru místo odpovědi.
"Prosím?" zeptala se Athelle hlasem stejně ledovým jako její oči.
"Athelle." vyrušil ji měkký, klidný hlas. Žena v křesle ztuhla. Neslyšela ho už tak dlouho...
"Evakuuj Londýn. Nemáš šanci ho uchránit."
Athelle se roztřásla. Mají HODNĚ velký problém, když jí nejsilnější Lovec světa říká, aby evakuovali Londýn. Je ovšem moc hrdá na to, aby svůj strach přiznala.
"Cha! Co si myslíš o mých lidech? Že si neporadí s hrstkou démonů?" i přes silná slova si musela pogratulovat, že se jí hlas neroztřásl.
"S hrstkou by si jistě poradili," odpoveděl hlas, "ale pochybuji, že by si poradili s Pánem Anthemu."
"A co by tu ten dělal?"
"Já nevím! Prostě ty lovce evakuuj!" ztratil hlas svůj klid. To Atelle vyděsilo ještě víc. Aby si uchovala jen špetku důstojnosti...
"Chceš se vsadit?"
"Sakra Athelle, neblbni!"
"Porazím toho tvýho 'pána Anthemu'. A Londýn ubráníme."
Ozval se povzdech. "Ale jestli tam umřeš, osobně tě zabiju!" odvětil hlas a pocit jeho přítomnosti vymizel.
Athelle se usmála a zaměřila pozornost zpátky k poslům. "Nastavte Bránu na centrálu v Londýně. Jdu tam."
"Jistě, Athelle." odpověděli sborově a vycouvali z místnosti.
Athelle se ušklíbla a namotala si na prst pramen vlasů. Už byla mnohem klidnější. Nebude jen nečinně sedět, půjde do boje. A co se může Londýnu stát, když tam bude ona? Nejsilnější Lovkyně světa, Athelle Stephenová?
"Jeden uzlík za jednoho skoleného démona." zamumlala, když si prohlédla svůj pramínek vlasů s padesátkou uzlíků. "Kolik si jich budu moct udělat, když zabiju toho jejich 'Pána'?"


Povídky

19. prosince 2014 v 17:25
Upozornění: Yaoi a Shounen-ai pojednávají o lásce mezi dvěma kluky. Shounen-ai je jen o lásce, yaoi je povídka která obsahuje přímo milostný akt. Yaoi povídky od shounen.ai poznáte podle (Y) za názvem.

Sériovky:

Jednorázovky:


Upozornění: Stejně jako u Shounen.ai a Yaoi tyto žánry pojednávají o vztahu mezi stejným pohlavím, ale s tím rozdílem, že v tomto případě figurují ženy. Značení 'silnějšího' žánru zůstává stejné (viz výše).

Sériovky:

Jednorázovky:


Sériovky:
Probudila jsem se a před očima jsem měla jeho obličej. Proč? Proč zrovna on?
Catelyn je paní démonů, paní Anthemu. Catelyn vždy cítila jakési pouto se Zemí, a tak se rozhodla Zemi ovládnout. Šla v přestrojení na výzvědy... Ovšem když se vrátila, ztratila paměť. Naštvaná, že ji Lovci připravili o paměť, vyhlásila Zemi válku. Co to znamená pro obyvatele Země? Co to znamená pro Lovce? A hlavně... Co on znamená pro ni?

Jednorázovky:

Anthem [1/?]

19. prosince 2014 v 13:10 Anthem
Probudila jsem se s jeho obličejem před očima a jeho jménem na rtech. Zatřásla jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala ty ocelově modré oči. Co tam sakra dělají? Komu patří?
"Dvojčata jsou nachystaná." prohlásil bez emocí Raymond, když si všiml že jsem vzhůru. Už bych ho mohla povýšit. Je v mých službách už asi dvacet let. Rekordní čas.
"Armáda?" zeptala jsem se.
"Také nachystaná."
"Výborně. Za půl hodiny vyrazíme."
"Prosím?" zeptal se zmateně Raymond.
"Co je?"
"Co je to ho... hodina?" chvíli mu trvalo, než to slovo zformuloval. Překvapeně jsem zamrkala. Raymond to neví... Odkud to vím já? Že by zatoulaná vzpomínka z těch šestnácti let na zemi?
"Sama nevím." zalhala jsem. "Jdi pryč, musím se připravit." vyhnala jsem ho ze svých komnat.
Když odešel, oblekla jsem se do brnění a zamířila k dvojčatům, spořádaně položeným na podstavci. Ani nevím, proč se jim říká dvojčata, když je každý jiný. Jeden - Inferno - je katana*, druhý - Aceren - wakizaši*. A ještě legendární, třetí dvojče, dýka tantó* Nezumi... Která se před dávnou dobou ztratila.
K třem dvojčatům se pojí legenda. Praví, že když nejmocnější vládce Anthemu získá všechny tři dvojčata, vznikne zbraň silnější než sama realita.
Opatrně jsem si vzala Dvojčata do ruk a vyndala je z obalů. Ihned mnou projela vlna energie, silná jako hněv tisíci démonů a sžírající jako Anthemská kyselina. Rozesmála jsem se.
"Ano. ANO!" s bolestí a hněvem mnou projela také vlna rozkoše. Tohle je ono... Smrtelná kombinace mečů a emocí, silnějších než cokoli jiného...
"Paní!" vpadl Raymond do mých komnat.
Trhla jsem sebou a namířila Infernem na jeho krk. Před očima mi prolétl výjev Raymondovy hlavy dopadající na zem...
"Co chceš?" zasyčela jsem na něj. Měla jsem chuť prolít krev. Bylo jedno koho, jedno jakou, prostě jsem chtěla zažít znovu ten pocit...
I přes Inferno u krku a krvechtivou paní Anthemu před sebou se Raymond ušklíbl.
"Je čas." prohlásil jednoduše.

Stála jsem před Portálem Podzemí a dívala se do jeho chřtánu. Co mě na druhé straně čeká? Ptala jsem se sama sebe a doufala, že na druhé straně najdu odpovědi aspoň na některé z otázek, kterých mám poslední dobou až příliš mnoho. Otočila jsem se a pohlédla tváří v tvář mé armádě. Musela jsem se ušklíbnout, když jsem viděla aspoň pět tisíc bojechtivých vyšších démonů a kolem tisícovky nižších.
"Kdo přežije, toho povýším." Prohlásila jsem jednoduše a čekala, až utichne krvelačný křik. "Jdeme." řekla jsem, otočila se a vstoupila do Portálu.
Dopadla jsem na nohy, přidržujíc si rukama Dvojčata. Byla tma. Ohlédla jsem se za rameno, na asi padesátku démonů, kteří se pomalu zvedali na nohy. Raymond nikde.
Portály byly vždycky nespolehlivé. Do dvou dnů jsem u vás. Zaznělo mi hlavou jeho hlas. Dobře, spojení funguje i na Zemi.
"Je mi někdo schopný říct, kde jsme?" zeptala jsem se tak nahlas, aby mě všichni slyšeli.
Předstoupil přede mě jeden z vyšších démonů. Jeho zjizvený obličej zdobilo tmavě modré tetování kolem pravého oka, táhnoucího se od čela až po bradu. Každý démon má podobné. Vyšší démoni, modré, nižší šedé. Já, jako Paní Anthemu, mám červené.
Klekl si na jedno koleno a sklonil hlavu k zemi tak, abych viděla jeho týl. Ušklíbla jsem se. Hezky vychovaný, ne jako ti nižší démoni, kteří mi ani neukážou krk.
"Zvedni se." poručila jsem mu.
"Jak dobře znáte Zemi?" zeptal se mě, jakmile zvedl hlavu. Pořád klečel na koleni.
"Řekla jsem, že se máš zvednout!" vyštěkla jsem a on okamžitě poslechl. "Co myslíš? Strávila jsem tu šestnáct let." odpověděla jsem na jeho otázku.
"Jsme v Británii."
"Kde přesně?"
"Asi půl dne cesty od Londýna."
Přikývla jsem. S tou znalostí jsem lhala. Vůbec jsem neveděla, co Londýn je... Ale předpokládala jsem že je to hlavní město... Británie. Tam by mohli být Lovci, kteří by mě zavedli do hlavní základny.
"Výborně." řekla jsem mu, a pak zvýšila hlas. "Směr Londýn. Ihned."
"Ale Paní, nemůžeme do toho města jen tak..."
"A kdo tvrdil, že dojdeme AŽ do Londýna?" štěkla jsem směrem, kde se ozvala námitka.
"Budeme město obléhat. Lovci si nemohou dovolit abychom jim do Londýna napochodovali a dělali co se nám zlíbí. Půjdou nám vstříc."
"Ty a ty," ukázala jsem na dva vyšší démony, kteří už mají s bojem zkušenosti, "si vezměte každý deset démonů a půjdete po křídlech. Jakmile vydám pokyn, odříznete je od města."
Ušklíbla jsem se. "Pak už bude Londýn jenom náš."
Vyrazila jsem na cestu.
Během půl hodiny chůze se od nás oddělily dvě skupiny. Zbylo nás tu třicet.
Raymonde.
Ano, Paní? zareagoval hned, jak jsem ho zkontaktovala.
Přijď do Londýna. Do tvého příjezdu je náš.


*Pozn. autora: Katana a wakizaši jsou japonské zbraně. Společně s japonskou dýkou tantó tvoří základní výbavu samurajů.


Samomluva a další teorie

15. prosince 2014 v 19:19
Samomluva.
Když jsem si to slovo poprvé přečetla, zasáhlo mě jako blesk. Víte, já trpím samomluvou.
I když, neřekla bych úplně TRPÍM, spíše bych řekla, že si ráda pokecám s někým, komu rozumím a kdo rozumí mě.
Ale abych začla od začátku.
Poslední dobou rozvíjím o sobě takovou teorii: mám roztrojenou osobnost.
Ne, nepokládala bych to za nemoc, nebo za to že jsem se totálně zbláznila. Ne. Je to moje nerozhodnost, neznalost sebe samé.
Možná to lépe pochopíte na příkladu: Když jsem ve škole, chovám se úplně jinak než v kroužcích. A pak je tu moje internetové já, které udržuje rovnováhu mezi těmito dvěmi osobnostmi a které mi pomáhá udržet se pohromadě. Nepřeháním, vážně ne (možná trošku, ale to je jiná pohádka).
Tak, teď už chápete - doufám - to, čím si procházím. A jak to souvisí se samomluvou?
Mé já si totiž rády kecají mezi sebou. Teda, abych se opravila: rády si kecají s Hanare. Mé oficiální já a mé volnočaové já si totiž vůbec nerozumí.
Proto je pro mě samomluva tak důležitá. Dělám sama sobě vrbu, a když se na určitou situaci podívám z jiného úhlu pohledu, hned mám ve všem jasněji. A ještě k tomu se nikdy necítím úplně sama.

A teď bych, s dovolením, skočila úplně jinam.
Jak se ostatní dívají na samomluvu?
Setkávám se s názory, že samomluva je nemoc, že lidi trpící - to slovo se mi strašně příčí - samomluvou jsou antisociálové, tvorové, kteří by měli být zavřeni do blázince.
Ale vážení, proč? Na světě je spousta lidí, kteří nebyli úplně přijatí společností, nebo se necítí mezi lidmi tak úplně... jak by měli. Tito lidé se někdy uchýlí k samomluvě, protože člověk nemůže být úplně sám, není pro to stvořený (viz další moje teorie, kterou právě rozvíjím).
Dívat se na samomluvy skrze prsty je nemístné neslušné a... řekla bych skoro až nelidské.

A co vy? Setkali jste se někdy s člověkem, který mluví sám k sobě? Setkali jste se někdy se stejnými názor yjako já? A jaký je váš názor na samomluvu? Budu ráda, když se vyjádříte tak, aby jsem nemusela kontrolovat každý komentář (kvůli sprostým slovům, posílání do míst kam slunce nesvítí a podobných věcí které nikdo normální nemá v lásce).

Maličkosti...

7. prosince 2014 v 17:06 | Hanare
UPOZORNÉNÍ: toto není básnička. Ani báseň. Je to jen naházený text tak, jak mě napadl. Má své kouzlo, dala jsem do něj pocity, ale má nulovou literární hodnotu.


Chce to jen natáhnout ruku,
jen natáhnout ruku,
a bylo by vše jak má být.

Ale ty ne, neusměješ se
nenátáhneš ruku,
a odejdeš pryč.

Jen úsměv, jen slovo,
postačilo by,
k mému štěstí.

Ale už to není maličkost,
není maličkost,
je to jak rána pěstí.

Proč se to muselo stát?
Tak komplikované
Jen se na mě usmát.

Bolí mě to
moc bolí,
ale ty,
ty už se nezajímáš.

Anthem [Prolog]

7. prosince 2014 v 13:35 | Hanare |  Anthem
"Raci!" vykřikla jsem a vykryla vlnu energie vlastním tělem.
Omdlela jsem, prolétlo mi hlavou, když jsem otevřela oči.
"Je v pohodě? zeptala jsem se. Teda zašeptala jsem. Přes bolest jsem mohla sotva mnluvit. Clark kývl,oči plné slz. To mu na mě tak záleželo?
Pousmála jsem se a zase zavřela oči.
"Démon mé úrovně, a zemře tak bídnou smrtí..." vysoukala jsem ze sebe. Všechno se se mou začalo točit a měla jsem pocit, jako bych se topila v temnotě. Tak takhle vypadá smrt?
"Ne, Catelyn, ne!" bylo poslední, co jsem slyšela...

***

O týden později, Lávový palác Anthemu
"Konečně jste se probudila, má paní." ozvalo se hned jak jsem otevřela oči.
"Jak dlouho jsem byla mimo, Raymonde?" zeptala jsem se a začala se zvedat.
"V lidkém světě šestnáct let, po smrti vašeho těla v tom světě týden." odpověděl pohotově.
Zamračila jsem se. "Lidský svět? Co jsem tam dělala?"
Divně se na mě podíval. "Amnesie. Zajímavé..."
"Hodláš odpovědět?" vyštěkla jsem.
"Lovci se utrhli z řetězu, tak jste se chtěla podívat, jak na tom jsou."
Ušklíbla jsem se a zvedla se na nohy. To je mi tak podobné.
"Proč jsem tam šla sama? Proč ne někdo z vyšších démonů?"
"Prý jste to chtěla vidět na vlastní oči."
"A na co náhradní tělo?"
Raymond pokrčil rameny. "Nenechala jste si to rozmluvit."
Zamyslela jsem se. Ze světa lidí jsem si nic nepamatovala, jaká škoda... Ale nemůžeme nechat Lovce dělat si co chtějí. O lidský svět usilujeme tak dlouho... Beze slova jsem vyrazila.
Procházela jsem mým palácem. Raymond musel chvílemi poklusávat, aby mi stačil.
Rozrazila jsem dvoukřídlé dveře vedoucí na dvůr.
"Démoni Anthemu! Paní se po šestnácti letech vrátila domů. Promluvá Paní Anthemu Catelyn!" zařval Raymond, co mu síly stačily.
"Jak jistě všichni víte, byla jsem ve světě lidí." začala jsem. Nějak jsem v řečnění vyšla ze cviku. "Ti pitomí Lovci si dělají moc velké nároky na planetu, která už skoro patřila nám. A to je chyba! Začněte tavit miredian, kovat zbraně silnější jak sama realita, brousit si zuby a drápy, protože tohle znamená válku! Portály Podzemí nastavte na Zemi. My jim ukážem, že zahrávat si s Anthemem je smrtící chyba."
"A jestě jedna věc." přešla jsem do šepotu. I tak jsem si byla jistá, že mě uslyší i ti nejnižší démoni. "Kdo bude mít slitování, toho osobně zabiju." Ani nemá cenu jim říkat, že zrovna tohle nikdo nechce.
Otočila jsem se na podpadku a šla zpátky do paláce.
"A co budete dělat vy?" Zeptal se mírně udýchaně Raymond.
"Já?" opáčila jsem. "Já se budu chystat na válku. Kvůli těm pitomcům jsem přišla o paměť. Tak se postaráme, aby oni na nás nezapoměli. Nikdy." řekla jsem a ušklíbla se. "Nachystej mi Dvojčata. Po těch šestnácti letech budou pěkně hladová."
"Jste si jistá? Když jste je naposledy..."
"Vím co umí, Raymonde. A je to moje věc. Nachystej je! Zítra půjdu do světa lidí. Konec diskuze."
"Ano paní."